Odpovědnost státu za škodu způsobenou povinným očkováním

MUDr. Jan Vavrečka, Ph.D.,
Unicampus, z.s.

    Dne 23.II.2015 vydal Ústavní soud ČR („ÚS“) nález Pl. ÚS 19/14, který musí vyvolávat mnohočetné rozpaky. Zejména, pokud věnujeme pozornost obsahu disentu soudkyně K. Šimáčkové, který je velmi citlivý k tématu i v jeho širších souvislostech. Možná, aby Ústavní soud tlumil negativní názory stran své zaujatosti a politické angažovanosti, vyzval obiter dictum zákonodárce k úvaze nad přijetím právní úpravy odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci povinným očkováním. Tento moment argumentace ÚS by však mohl spíše zastřít důležitou právní skutečnost.

    Právo na náhradu škody za postižení dítěte v důsledku aplikace vakcín povinného očkování je poškozeným již dávno založeno a lze se jej domáhat přímo na základě mezinárodního práva. (Žaloby proti státu na náhradu škody mohou rodiče dávno podávat. Stav vnitrostátních právních předpisů — žádného státu — tomu nebrání.)

    Povinné očkování je nesporně opatření, které omezuje hned několik základních lidských práv a svobod. Taková opatření („omezující opatření“) jsou především mezinárodním právem^[1] generálně zakázána. Samo mezinárodní právo však činí výjimku, a to ustanovit očkování jako povinné, pokud je takové omezující opatření nezbytné v demokratické společnosti. Tato podmínka je ve všech předpisech mezinárodního práva explicitně uvedena. (Pozn.: Je vhodné si také uvědomit, že se nejedná o pouze dobrovolnou možnost, ale o ustanovení zakládající státům přímo povinnost. Pokud některý stát shledá určité omezující opatření nezbytným, poté má povinnost jej přijmout do svého právního řádu. Pokud jej nepřijme, lze z toho spolehlivě dovozovat, že takové opatření za nezbytné nepovažuje.)

    Bývá mylně interpretováno, že tato výjimka umožňuje povinným státům přijímat suverénní vnitrostátní politická rozhodnutí stran povinnosti toho-kterého očkování. Aby státy mohly v této oblasti skutečně přijímat suverénní rozhodnutí, musela by být splněna tato podmínka: Přímo z mezinárodního práva by muselo být možné dovodit, že v dané oblasti není založena jeho působnost. Tato podmínka však splněna není. Mezinárodní právo neobsahuje takovou výjimku své působnosti. Obsahuje pouze „vlastní“ výjimku vůči použití některých svých článků v rámci své působnosti. Tato skutečnost má vysoce významné právní důsledky.

    Pokud kterýkoliv stát přijme nějaké očkování jako povinné, naplňuje tímto postupem obsah výjimky mezinárodního práva. Takový stát nepostupuje suverénně, ale pouze provádí mezinárodní právo a plní své povinnosti, o kterých se subjektivně domnívá, že mu z mezinárodního práva vyplývají s ohledem na jeho vlastní vnitrostátní podmínky. Především proto nelze vyloučit, že se stát třeba mýlí a interpretuje výjimku mezinárodního práva nesprávně. Tedy, že v rozporu s mezinárodním právem přijal do vnitrostátního práva nekonformní omezující opatření. Soudní přezkum obsahu výjimky a způsobu jejího naplnění či nenaplnění za konkrétních vnitrostátních podmínek je především zachován v působnosti mezinárodního práva. To je vysoce důležité, protože to zakládá věcnou příslušnost Evropského soudu pro lidská práva k soudnímu přezkumu naplnění této výjimky ve vztahu ke konkrétnímu omezujícímu opatření a konkrétním vnitrostátním podmínkám (tedy nejen k naplnění práva na spravedlivý proces).

    To vše úzce souvisí se škodní odpovědností státu. Mylně se má za to, že ČR (nebo i jiné státy) nemají dosud odpovědnost za poškození dětí povinným očkováním, protože ji nemají ustanovenou ve svém vnitrostátním právu. Avšak odpovědnost za škodu, kterou má stát vůči povinně očkovaným dětem vyplývá zcela nezávisle z mezinárodního práva a z přijímání omezujících opatření na jeho právním základě a v intencích jeho působnosti.

    Citace z disentu K. Šimáčkové:

„To, že možnost domoci se v této situaci kompenzace je součástí posuzování přiměřenosti úpravy povinného očkování, připouští i judikatura ESLP (viz rozhodnutí Salvetti proti Itálii ze dne 9. 7. 2002 č. 42197/98).  Zároveň požadavek zákonného nároku na kompenzaci vyplývá z čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, která je součástí ústavního pořádku [nález sp. zn. III. ÚS 449/06 ze dne 3. 2. 2011 (N 10/60 SbNU 97)], podle kterého osoba, která utrpěla újmu způsobenou zákrokem, má nárok na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených zákonem.“

    Absence podmínek a postupů stanovených zákonem ve vnitrostátním právu nemůže v principu zabránit vynucení práva na náhradu škody založeného přednostním mezinárodním právem. Podmínky a postupy bude nucen v takovém případě určit sám soud a rozhodnout spravedlivě. Pozici bude mít soud zajisté těžší než v případě existence zákonné právní úpravy, ale bude se s tím muset nějak vyrovnat.

    Rodiče tedy rozhodně již dnes mohou podávat žaloby na povinné státy a domáhat se odškodnění nežádoucích účinků očkování soudní cestou. Klíčové pro úspěch takových žalob bude, aby tyto žaloby byly rozumně omezeny a podávány pouze v dostatečně odůvodněných situacích. Odborníci by měli pomoci správně vybrat vhodné „sety“ nežádoucích účinků a limity jejich maximálního časového odstupu po očkování konkrétní vakcínou, které lze této vakcíně přiměřeně přisoudit na základě aktuálního vědeckého poznání. V tomto ohledu mohou spolehlivě vycházet ze zákonné úpravy v jiných státech a o tu se opírat. Tyto dokumenty však nejsou závazné (obvykle také nejsou aktuální vůči stavu vědeckého poznání) a není vyloučeno uspět i s nároky jinými. Jejich odůvodnění však poté musí být obzvláště důsledné a pečlivé. Právní specialisté by poté měli správně instruovat rodiče, jakými důkazy nežádoucího účinku (reakce) je potřeba disponovat, aby tento byl dostatečně před soudem prokázán, že skutečně proběhl (unesení důkazního břemene) a jak takové důkazy případně v praxi zajistit a pořizovat. Jako vhodné se jeví preventivní instruování rodičů, kteří teprve dítě očkovat budou, aby na tuto možnost již od počátku mysleli a vhodně jí přizpůsobili své postupy. Lékaři mohou ex post účelově bránit zajištění potřebného důkazního materiálu a mohou dokonce vytvářet i „protidůkazy“ (což prokazuje mnohočetná empirická zkušenost mezi rodiči). S informovaným a obezřetným postupem rodiče ještě před provedením očkováním je takový postup lékařů mnohem obtížnější, ne-li nemožný.

    Bylo by obecně vhodné, aby přípravné práce a materiály pro podávání těchto žalob nejprve zpracovali odborníci a poskytli je veřejně rodičům (jako mustry, návody či přílohy) k jejich následné aplikaci v již individualizovaných žalobách.

[1] Zejména Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvou o lidských právech a biomedicíně.