O toxicitě etylrtuti pro ty, kteří o ní stále pochybují

prof. RNDr. Anna Strunecká, DrSc.

Úvodem

       Velmi rozsáhlá vědecká dokumentace, stejně jako i zprávy AAP (Americké pediatrické akademie) nenechávají nikoho na pochybách, že rtuť (Hg) je neurotoxická a nebezpečná ve všech svých formách a v každém množství. Je to po plutoniu nejjedovatější prvek na zemi. V případě rtuti dokonce platí, že nízké koncentrace jsou pro tkáně a buňky živých organismů toxičtější než vysoké (tzv. hormesis efekt). Rtuť je toxická v anorganické formě, která se uvolňuje z amalgamových plomb, ve formě metylrtuti, se kterou se setkáváme zejména v mase mořských ryb, i ve formě etylrtuti, která je právě v thimerosalu ve vakcínách. Thimerosal (nazývaný také thiomersal nebo merthiolát) je sodná sůl etylmerkurithiosalicylové kyseliny, která obsahuje 49,6 % rtuti (počítáno na hmotnost). Ve vakcínách se užívá již od 30. let 20. století, protože je údajně vysoce účinná při hubení bakterií, tudíž i při ochraně vakcíny před bakteriální kontaminací. V 80. a 90. letech minulého století obsahovaly mnohé vakcíny 0,01% thimerosalu, tedy 50 µg thimerosalu v každé 0,5 ml dávce, což odpovídá 25 µg Hg.

Vakcinologové versus vědci

       Zpráva slovenské hygienické stanice o „neškodné etylortuti v thiomersale“ mi připomněla naši korespondenci s prof. MUDr. Romanem Prymulou, CSc., PhD. týkající se rovněž zdravotních rizik thiomersalu ve vakcínách. Předseda české vakcinologické společnosti nám před několika lety napsal:

Nikdo asi netvrdí, že rtuť není jed. V používaných množstvích je však velmi diskutabilní její praktický dopad, přes uváděné limitní hladiny, protože validní studie, které by toto potvrzovaly, neexistují. Poznámka: nejsem chemik ani toxikolog, tak chci věřit, že etylrtuť je stejně toxická jako metylrtuť. Jisté pochybnosti však vnáší paralela metyl- versus etyl-alkohol, takže by jistě bylo vhodnější uvádět limity ve vztahu ke konkrétní sloučenině.

       Sklenku etylalkoholu do sebe obrátit můžeme, zatímco metylalkoholu se bojíme, abychom neoslepli. Etylrtuť je však pro člověka jedovatá stejně jako metylrtuť v každém množství, jak nám dokázali chudí obyvatelé v Iráku, Pákistánu, Guatemale a Ghaně. Ti i přes důrazné varování použili osivo k setbě, ošetřené fungicidem s etylrtutí, k výrobě mouky a pečení chleba. I tam se jednalo o tisíce postižených a mrtvých. V těchto oblastech došlo k rozsáhlému poškození novorozenců a kojenců, kteří se narodily matkám, jež samy neměly žádné symptomy otravy rtutí. Novorozenci měli devastující neurologická poškození, vyskytovala se u nich slepota, hluchota a poškození mozku. Kojenci měli rovněž abnormální neurologické poruchy v podobě opožděného vývoje motoriky a narušených reflexů (pro přehled a další desítky referencí viz knihu „Varovné signály očkování“).

       Uvedení představitelé vakcinologů z ČR a SR však nejsou sami, kdo o toxicitě etylrtuti pochybují. Také mnozí významní představitelé americké vakcinologie se domnívají, že etylrtuť vlastně moc toxická není. Patří mezi ně například Dr. Paul Offit, šéf oddělení infekčních nemocí v dětské nemocnici ve Filadelfii a vědecký poradce firmy Merck, nebo Dr. Ari Brownová, která svým posluchačům sdělila v roce 2008 (viz https://www.immunize.org/catg.d/p2068.pdf):

Metylrtuť je malá molekula, která se může dostat do mozku a trvá téměř dva měsíce, než se rozloží...Vysoké koncentrace metylrtuti se nacházejí v mase tuňáků, mečounů a žraloků. Nyní se podívejme na kontrast s ETYLRTUŤÍ. Etylrtuť (thimerosal je jejím příkladem) je rychle vylučována z těla během TÝDNE. V porovnání s metylrtutí je to mnohem větší molekula, která nemůže vstoupit do mozku.

       Ach, ubohý americký občan. Když navíc slyší ujištění o neškodnosti etylrtuti z úst pohledné mladé dámy, jistě má sklon tomu uvěřit. Ne tak již vědci.

       Mezi odvážné bojovníky v dlouholetém úsilí o odstranění thimerosalu z vakcín patřil i prof. Boyd Haley z univerzity v Kentucky, který svědčil před Kongresem USA i v Pentagonu o škodlivosti thimerosalu a o nebezpečí rtuti:

Thimerosal je jedna z nejjedovatějších sloučenin, které znám. Nevím o ničem, co by bylo více letální,

řekl Boyd Haley v jednom ze svých interview. Vystupoval i v roli experta v soudních žalobách rodičů proti farmaceutickým koncernům v případech dětí poškozených očkováním. Jeho svědectví se zasloužila jak o odstranění thimerosalu z vakcín, tak přispěla k jednání o možném podílu rtuti na vzniku autismu:

Jestliže píchnete thimerosal zvířeti, jeho mozek onemocní. Jestliže ho přidáte k živé tkáni, buňky zemřou. Jestliže ho dáte na Petriho misku ke kultuře buněk, také zemřou. Pokud toto víte, pak vás musí překvapit, že thimerosal injikovaný do dětí nevyvolává žádné poškození…

O historii thimerosalu

       Tato látka vstoupila do historie očkování natolik, že si zaslouží pozornost i v současnosti, kdy se již podařilo prosadit snížení obsahu thimerosalu v některých vakcínách.

       Thimerosal byl syntetizován v laboratořích Eli Lilly a tam také v roce 1929 patentován. Od tohoto roku se datuje jeho používání ve vakcínách. Poprvé byl ve vakcínách použit s velmi ušlechtilým cílem, když po očkování proti záškrtu zemřelo 12 z 21 očkovaných dětí, protože vakcína byla kontaminovaná bakterií Staphylococcus. Firma Eli Lilly tehdy použila sloučeninu, kterou v jejích laboratořích syntetizoval na počátku 20. let minulého století Dr. Morris Selig Kharasch. Po desetiletí byl a je používán jako látka s antimikrobiálními účinky v nejrůznějších produktech v medicíně a kosmetice, jako jsou antiseptické roztoky k povrchové dezinfekci, antiseptické masti, nosní spreje, roztoky na oční čočky i vaginální spermicidy na hubení spermií. Přidává se do mnoha volně prodejných léků, jakož i do steroidových a kolagenových injekcí, a dokonce i do preparátů imunoglobulinu IgG k injekcím.

       Představitelé a mluvčí farmaceutických firem stále tvrdí, že o nebezpečí přídatných látek ve vakcínách neexistují žádné důkazy. Podívejme se proto nejprve, jak vypadala studie o bezpečnosti thimerosalu, která byla základním dokumentem pro jeho nezávadnost ve vakcínách. Farmaceutická firma Eli Lilly ujišťovala FDA, že skupina 22 lidských subjektů dostala injekčně 1% roztok thimerosalu bez jakéhokoliv nežádoucího efektu. Citovaný test byl proveden v roce 1929 a provedl ho mladý badatel K. C. Smithburn na skupině pacientů, umírajících na zánět mozkových blan — meningitidu. Ospravedlněním pro něho může být snad jenom to, že pro tyto pacienty neměl žádný lék a studii nepovažoval za test toxicity. Podával proto svým pacientům intravenózně až 10 mg thimerosalu/kg hmotnosti. Pacientům se sloupávala kůže a u dvou se vyvinula flebitida (zánět žil). Sedm z 22 pacientů zemřelo během jednoho dne. Nebyly provedeny žádné laboratorní analýzy. Všichni pacienti zemřeli údajně na meningitidu a lékař uvedl, že se u nich před smrtí neprojevily žádné symptomy šoku. To, že někteří zemřeli již během prvního dne po podání thimerosalu, je ve zprávě ošetřeno slovy (https://www.autismresourcefoundation.org/info/info.1860-1979.html):

Sedm pacientů bylo sledováno pouze jeden den.

       Právník Andy Waters, který se seznámil s okolnostmi této „studie”, napsal, že nebylo špatné pouze to, že se mladý lékař uvolil provést takto neetickou studii, špatné bylo především to, že předal pochybné výsledky, i když on i Eli Lilly věděli, že se budou vydávat za pravdivý důkaz o bezpečnosti a účinnosti nové sloučeniny (https://www.tetrahedron.org/articles/vaccine_awareness/children_mercury.html). A Eli Lilly se Smithburnovými závěry oháněla jako důkazem o bezpečnosti thimerosalu ještě v roce 1972. Výbor expertů FDA se v roce 1980 zabýval hodnocením 18 produktů, obsahujících rtuť, a došel k závěru, že jsou nebezpečné a nemají účinnost vůči bakteriím, která je deklarována. Odvolávali se na studii, kterou provedli Salle a Lazaurus v roce 1935 a doporučili zákaz těchto produktů, což se opakovalo v letech 1982, 1990, 1991, 1994 a 1995. Rozhodnutí FDA přišlo až v roce 1999. Pod tlakem AAP i veřejnosti vládní orgány doporučily v červenci 1999 farmaceutickým společnostem, aby přestaly dávat thimerosal do vakcín. V květnu 2001 podpořila kampaň za odstraňování thimerosalu WHO, avšak thimerosal se v roce 2002 znovu objevil ve vakcínách proti chřipce a zůstal ve vakcínách pro rozvojové země.

Vědecké důkazy o toxicitě etylrtuti a thimerosalu

       Ve 30. letech užívali thimerosal biologové a biochemici v experimentech s buňkami i se zvířaty. Již v roce 1935 Salle a Lazarus zjistili, že thimerosal má 35× vyšší toxicitu vůči embryonálním buňkám i buňkám srdečním než vůči bakteriím, které měl zabíjet. Pro buňky ve tkáňové kultuře byl thimerosal toxický již v koncentracích 10 ppb (parts per billion = částic na miliardu, miliardtin — pozn. red.). Přehled prací autorů, kteří se toxicitou etylrtuti zabývali, uvádíme v naší knize o autismu (https://www.bentham.org/ebooks/9781608051960/index.htm). Uvádět je v přesném popisu by vyžádalo velký prostor a bylo by to čtení jako z hororu. V knize „Varovné signály očkování“ jsem se proto rozhodla udělat alespoň tabulku, která by dokumentovala čtenářům a expertům, jak intenzivně se od 30. let zabývali toxicitou etylrtuti přírodovědci, veterináři, výzkumníci v laboratořích i klinici. Mezi vědce, kteří s velikým zaujetím studovali a posléze odvážně publikovali sérii prací o toxicitě thimerosalu a rtuti patří Mark Geier spolu se svým synem Davidem.

Hg = rtuť; E-Hg = etylrtuť; Me-Hg = metylrtuť; ²⁰³Hg = rádioaktivní izotop rtuti;
IgG = ImunoGlobulin G; ppm = Parts Per Million = miliontina; µg = mikrogram;
GIT = Gastro-Intestinální Trakt = trávicí soustava; CNS = centrální nervová soustava

       Laboratorní experimenty ukazují, že thimerosal ovlivňuje životnost buněk již v koncentracích tak nízkých, jakými jsou 1 nM – 10 µM, tedy opět v nanomolárním množství. Sachin Makani se spolupracovníky z Laboratoří buněčné a molekulární cytologie Kalifornské univerzity v Irvinu ukázal, že thimerosal zabíjí T buňky v tkáňové kultuře, navozuje v nich oxidační stres a indukuje apoptózu (buněčnou smrt) nervových buněk. Mnohé další studie se shodují v důkazech o souvislosti mezi působením thimerosalu, vzniku oxidačního stresu a snížení obsahu glutathionu v buňkách, což u pacientů s autismem opakovaně potvrdily výzkumy profesorky Jill Jamesové i práce Marka Geiera a Davida Geiera.

       Již v první polovině minulého století tedy vědci věděli, že thimerosal vyvolává imunologické, neurologické, senzorické a motorické poruchy, stejně jako poruchy chování. Podstatou těchto patologických změn jsou v organismu změny v biochemii i neuroanatomii. Nelson a Gottshall publikovali v roce 1967 studii, ve které zjistili, že:

vakcína proti pertusi, obsahující 0,01% merthiolát je toxičtější pro myši než nekonzervovaná vakcína připravená ze stejných roztoků a chemikálií a obsahující stejný počet mikroorganismů... Zvýšení úmrtnosti bylo pozorováno, i když byl merthiolát injikován odděleně, před nebo po podání nekonzervované suspenze.

       Tolik k argumentům některých obránců neškodnosti thimerosalu, kteří uvádějí, že thimerosal se používá ve vakcínách již od 30. let minulého století, aniž by vyvolával poškození zdraví a argumentují tím, že neexistují důkazy o jeho toxicitě.

       U Federálního soudu USA stále leží na 6000 žalob rodičů, kteří žalují farmaceutické firmy za to, že thimerosal mohl vyvolat u jejich dětí autismus. Děti z rozvojových zemí však svoje dávky thimerosalu a rtuti „v zájmu záchrany jejich zdraví” dostávají stále. Podle statistik se po roce 1999 prudce zvyšuje výskyt autismu v Číně a v Indii.

       Podrobné odkazy na literaturu v knize „Varovné signály očkování“.

Studie, zmiňované v tabulce

[1]  S. L. Cummins: „Merthiolate in the treatment of tuberculosis“, Lancet, 1937, 230(5956):962–963

[2]  Henry Welch, Albert C. Hunter: „Method for determining the effect of chemical antisepsis on phagocytosis“, 1940, Am J Public Health, 30:129–137

[3]  Ralph A. Kinsella: „Chemotherapy of bacterial endocarditis“, Ann Intern Med, 1941, 15(6):982–986

[4]  I. M. Trakhtenberg: „The toxicity of vapors of organic mercury compounds (ethlmercuric phosphate and ethylmercuric chloride) in acute and chronic intoxication (experimental data)“, Gig Sanit, 6:13–17

[5]  W. T. Oliver, N. Platonow: „Studies on the pharmacology of n-(ethylmercuri)-p-toluenesulfonanilide“, Am J Vet Res, 1960, 21:906–916

[6]  S. S. Birbin, A. A. Alexejeva, A. A. Bulatov: „The poisoning of swine treated with Granosan“, Veterinarija, 1968, 45(8):60–61

[7]  A. I. Tiškov, P. I. Salej, V. P. Vitkalov: „Poultry poisoning with Granosan“, Veterinarija, 1968, 45(4):58

[8]  H. Oharazawa: „Effect of ethylmercuric phosphate in the pregnant mouse on chromosome abnormalities and fetal malformation“, J Jpn Obstet Gynecol, 1968, 20(11):1479–1487

[9]  P. I. Salej: „Evaluation of slaughter products from Granosan-poisoned animals“, Veterinarija, 1970, 46(8):102–103

[10]  Motokazu Itoi, Yasuo Ishii, Noboru Kaneko: „Teratogenicities of antiviral ophthalmics on experimental animals“, Jpn J Clin Ophthal, 1972, 26:631–640

[11]  J. W. Spann, R. G. Heath, J. F. Kreitzer, L. N. Locke: „Ethyl-mercury-p-toluene-sulfonanilide: Lethal and reproductive effects on pheasants“, Science, 1972, 175(4019):328–331

[12]  L. Tryphonas, N. O. Nielsen: „Pathology of chronic alkylmercurial poisoning in swine“, Am J Vet Res, 1973, 34(3):379–392

[13]  Fred C. Wright , Jack S. Palmer , Jayme C. Riner: „Retention of mercury in tissues of cattle and sheep given oral doses of a mercurial fungicide Ceresan M“, J Agric Food Chem, 1973, 21(4):614–615

[14]  Masanori Yonaha; Shunji Ishikura; Mitsuru Uchiyama: „Toxicity of organic mercury compounds. III. Uptake and retention of mercury in several organs of mice by long term exposure of alkoxyethylmercury compounds“, Chem Pharm Bull (Tokyo), 1975, 23(8):1718–1725

[15]  Antonio R. Gasset, Motokazu Itoi, Yasuo Ishii, Richard M. Ramer: „Teratogenicities of Ophthalmic Drugs II. Teratogenicities and Tissue Accumulation of Thimerosal“, Arch Ophthalmol, 1975, 93:52–55

[16]  A.M.J.N. Blair, B. Clark, A.J. Clarke, P. Wood: „Tissue concentrations of mercury after chronic dosing of squirrel monkeys with Thiomersal“, Toxicology, 1975, 3(2):171–176

[17]  Olli P. Heinonen, Dennis Slone, Samuel Shapiro: „Birth defects and drugs in pregnancy“, Publishing Sciences Group, Littleton, 1977

[18]  Martin F. Heyworth, Sidney C. Truelove: „Problems associated with the use of Merthiolate as a preservative in anti-lymphocytic globulin“, Toxicology, 1979, 12(3):325–333

[19]  David S. Matheson, Thomas W. Clarkson, Erwin W. Gelfand: „Mercury toxicity (acrodynia) induced by long term injection of gammaglobulin“, J Pediatr, 1980, 97(1):153–155

Zverejnenie tohto článku (grafická úprava + klikateľné odkazy na štúdie + jazyková korektúra + vysvetlivky k tabuľke) zabralo správcovi www.slobodaVockovani.sk približne 3 hodiny čistého času.

Ak sú pre Vás tieto informácie zaujímavé či prínosné, budeme radi, keď našu činnosť podporíte.